A jsme znovu v Argentině

Na hranicích s Argentinou nás od prohledání celého obsahu auta zachraňuje potřeba vyřízení celních dokladů k Láďovi. Na rozdíl od Uruguaye, kde jsme dostali tzv. aduanu, která je celním dokladem, jenž nám zde umožní legálně jezdit vlastním autem, na celý rok, v Argentině ji máme jenom na 90 dní. Naštěstí nám to úplně postačí.

Byl nám přidělen celník, který mluví anglicky. Ten naštěstí přivírá oko nad tím, že nemáme povinné ručení do Argentiny. Musíme mu ale slíbit, že bez něj nepojedeme dál než do nejbližšího města 35 kilometrů vzdáleného Gualeguaychu a na cestě si dáme velký pozor.

A víte co? I když vy mluvíte jenom anglicky a pojišťovák jenom španělsky, povinný ručení si sjednáte poměrně rychle a rovnou pro celý Mercosur. Není to úplně levný. Vyšlo nás to na 450 argentinských pesos na měsíc.

Silnice do Buenos Aires vede u řeky Rio Uruguay, u který je hned několik kempů. Pravda, pár jich už má dny své největší slávy za sebou. Po chvilce vybírání a rozhodování, zůstáváme v kempu s růžově namalovaným bárkem a malými prasátky pobíhajícími po zahradě.  Navíc nám zde byli ochotni slevit na jednu noc z ceny, protože nám chybí argentinská hotovost.

Ráno chceme vyrazit brzo. Spaní u dálnice k pozdržení nikterak nevybízí a v hlavním městě chceme být co nejdřív. Vyjet ale jaksi jen tak nemůžeme. U auta se nám uvelebila ovce. Hlavu opírá o levé přední kolo a zdá se, že s ní nic jen tak nehne. Troubení, strašení ani pošťuchování nefunguje. Rozhodujeme se zariskovat a autem trochu popojet. A daří se! Ovečka vstává, žádná nožka ji pod koly nezůstala a my vyrážíme směr Buenos Aires!

Napsat komentář