Konečně jsme zvedli kotvy

Z Montevidea jsme kvůli poměrně dlouhému zdržení v přístavu vyrazili docela pozdě. Dnes tedy zvládneme najít jenom klidný plácek na spaní dost daleko za městem. Vnitrozemská krajina, kterou projíždíme je opravdu malebná. Řeky, jezera, přehrady, lesy, louky… Proto se divíme, že tolik lidí běhá kolem rušné čtyřproudovky.

Všude možně jsou místa k piknikování, či rovnou zděné grily, kde si něco dobrého opečete. Má to ale jednu chybu. U všech těchto míst narážíme na cedule “PROHIBIDO ACAMPAR”, tedy zákaz kempování. Nechceme porušovat zákaz, který by stejně asi maximálně skončil příchodem správce a vyhazovem,  a tak parkujeme přes silnici od jednoho odpočinkového parku. Blízko přehrady, sice u silnice, ale uhli jsme z hlavní a moc aut tudy nejezdí.

Je tu jenom jedna restaurace. Je pozdě a hosté už, zdá se, odešli. Jenom personál zůstal koukat na fotbal. Na chvilku je vyrušíme a objednáváme si pivo. Jak upíjíme z litrové láhve, najednou se ve dveřích objeví, jak jsme usoudili zjevně pan restauratér nezvykle obřích rozměrů, a kráčí směrem k nám s talířkem. Chlubí se, že pizza, kterou se právě cpeme, i když už jsme po večeři, je jeho vlastní výroby. Po chvilce přichází znovu s talířkem a nese další slané a sladké dobroty z kynutého těsta. Samozřejmě se nás jako všichni ptá na to, odkud jsme sem přišli a jaké jsou naše plány tady.

“To je vaše to malé auto u silnice?” čteme z posunků a malé znalosti španělských slovíček. “A budete spát uvnitř? Tak aby na vás celou noc neštěkal náš pitbul,” směje se a vede nás na zahradu, kde má uvázaného pejska. Říká mu Negro, i když to není jeho jméno. A pejsek vrtí ocasem a vůbec nevypadá, že by nás chtěl sežrat, jak nás straší majitel restaurace.

Ráno se koupeme v přehradě, z křoví na nás koukají krávy a nad hlavami s řevem lítají zelení papoušci. Úplná pohádka. Vyrážíme dál do vnitrozemí Uruguaye směrem k hranicím  s Argentinou.  Krajina kolem nás se rozprostírá na naprostý rovině. Jak uhýbáme z hlavní silnice, na cestě plné výmolů a asfaltových krtinců kromě osamělých gauchů na koních a zřídka projíždějících aut, potkáváme jenom koně a krávy.

Ve městech, kde zastavujeme doplnit zásoby a chvilku posedět u nedobrého kafe, jsme za atrakci. Ve Floridě, kde kromě mostu nic zajímavého prý není, za námi přichází starý pán, ještě než stihneme vystoupit z auta. Na jeho přání mu vykládáme svůj cestovatelský záměr. Podobně jako snad všichni, kterých jsme dosud potkali, zná obě naše země. Upřímně nás to těší. Podle slov místního dědy je Uruguay bezpečná a není se zde čeho bát. Jak ale odcházíme od auta, volá na nás, jestli jsme ho nezapomněli zamknout. Takže jak to s tou bezpečností vlastně je? V pekárně nám pak prodavač s úsměvem vyjmenovává názvy všeho druhu pečiva a cukroví. Snad každý tvar si vysloužil svoje vlastní jméno.

Večer pak na samotce pod hvězdami premiérově vytahujeme plynový vařič. Těch málo aut, co kolem projíždějí, nás zdraví troubením a my se mezi Uruguayci cítíme neuvěřitelně dobře.

Napsat komentář