Ládikova velká cesta z Hamburku

Je nám už pěkná kosa. Tento prosinec je opravdu nevyzpytatelný a teplota se mění každým dnem a dneska je o 10 stupňů míň než včera. Navíc už pěkných pár minut postáváme před bránou podivného parkoviště někde na okraji Hamburku. Z Prahy jsme vyrazili s rezervou, máme za sebou ranní hygienu a snídani hezky v teple na benzínce a na místo setkání jsme dorazili včas. Dokonce jsme si stihli v noci nechat prošacovat komplet celé auto německou dálniční policií.

Už dorazili také “naši Němci”, jak jim říkáme. Poslat auto lodí na jinej kontinent není úplně nejlevnější. My jsme měli to štěstí, že se nám docela na poslední chvíli na cestovatelským fóru povedlo najít podobné blázny, kteří se chystají bloudit Jižní Amerikou. Naložíme svoje auta do jednoho kontejneru a podělíme se o náklady. Pravda, oni vyráží na cestu v parádním offroadu a když viděli našeho třídveřového Láďu, koukali vyjeveně. Čekáme teda spolu, alespoň víme, že nejsme někde blbě.

Ten, na koho čekáme, ale vyhlášenou Německou dochvilnost nepotvrdil. Nejspíš to bude tím, že pár let ztrávil životem v Argentině, jak nám prozradil, když konečně s rozepnutým poklopcem a v lehkým sáčku v týdletý zimě přispěchal.

Má pro nás čerstvou zprávu – čekáme, až celní správa zpracuje naše dokumenty a nedá se předem odhadnout, jak dlouho jim to může trvat. Že jsme vše potřebné dodali už před pár dny zjevně nehraje roli. Proto nám důvod plánovaného hodně brzkého setkání zůstává utajen. Doufali jsme alespoň v čekání v teple kanclu, zůstáváme ale nadále venku.

Přijíždí auto se dvěma vyfešákovanejma Turkama. Máme radost, že snad nesou něco, co by vedlo k našemu propuštění. Ale jak se ukazuje, přišli jenom nainstalovat videokamery a taky trochu zmateně popobíhat kolem.

Náš Němec s argentinskou krví, který se pravidelně jezdívá ožírat za drobné do Prahy, najednou velí do kavárny. Už bylo na čase. Celní správa nás bude ještě malinko zdržovat. Se divím, že mu s tím ještě pořád rozevlátým poklopcem není zima, když já se klepu v bundě, v níž jsem zvládla meluzínu na vrcholu Sněžky.

Čekáme už dobré tři hodiny. A kdo mě zná, ten ví, že čekání je pro mě disciplína velice náročná, obzvlášť, když není znám konec. Těchto pár hodin je pro mě jako půl života. Pak zvoní telefón. Je to tu! Jdeme na celnici, kde po chvilce dostaneme haldu papírů. Pak se vracíme za plot, kde jsme se původně setkali s panem Poklopcem.

A pak je sled událostí najednou hodně rychlý. Páreček usměvavejch Gruzínců nás naviguje ke správnému kontejneru. Zaparkují a upevní v něm auta, zabouchnou za nima dveře a s Ládíkem se na měsíc loučíme. S Gruzínci si ještě chvilku povídáme, ti se smějí, jakou že tu šílenost hodláme podstoupit.

Tak ahoj, Ládíku, vidíme se za měsíc na opačné straně světa. Snad se na té dlouhé cestě nebudeš bát, alespoň máš v tý plechový schránce velkýho kamaráda.

A kdyby vás zajímalo, co všechno obnáší přepravit auto za oceán a kolik to celé stojí, až budeme mít hotovo i v Uruguayi, sepíšeme o tom podrobný článek.

Ľ

Napsat komentář