Porucha na levé filánži aneb jak jsme přeci jen nakonec odletěli

A je to tu! Ten den, který plánujeme už dlouho je tu a dneska odletíme do Jižní Ameriky. Pokoj plný chaosu a všemožných věcí všude kolem nenaznačuje, že bychom byli připraveni vyrazit. Sbaleno máme nakonec akorát včas, loučíme se a přesouváme směr Letiště Václava Havla. Projdeme kontrolou, sedáme si do letadla a fotíme selfiečka naší natěšené dvojice.

Britské letušky a také stewardi, kterých je převaha, jsou neskutečně milí a nešetří humorem. Kapitán mluvící k nám z repráku nás vítá na palubě jako velmi statný řečník. Jeho druhý řečnický výstup nám však zmrazí úsměv na tvářích. Všem kromě Vojtěcha, který nerozuměl, co bylo hlášeno a myslí si, že mi výraz zkyselel, protože jsem se dozvěděla, že se nebude podávat žádné jídlo. Jde však o problém závažnější. Je potřeba vyměnit levou pneumatiku, nebo-li filánž, a to se z bezpečnostních důvodů nedělá s cestujícími na palubě. Jsme navráceni do čekací haly, kde zjišťujeme, jaký bude mít vliv hodina čekání na (ne)stihnutí navazujícího letu. Prý těžko říct, vše záleží na tom, jak rychle se levá filánž opraví.

Čekáme a likvidujeme svačinu, krátíme si čas pitím kafe z automatu a věříme v nejlepší konec. Filánž vyměnili v rekordních 40ti minutách. Hurá! Máme naději! Stewardi nás opět vítají na palubě.

Jsme v polovině letu a jeden ze stewardů obchází cestující, kteří v Londýně přestupují na navazující let někam do dálek. Přešel už celé letadlo, roznesl špatné zprávy (co jsme tak odposlechli), ale nás vynechává. Co bude s náma?
Vrací se, kouká do papírů a s úsměvem říká: “Budete muset běžet,” a popíše nám cestu k přestupnímu terminálu. Prý nás přijde vyzvednout a usadit dopředu před přistáním, abychom měli nejvýhodnější startovací pozici. Jsme odhodláni zaběhnout rekord!

Jak se přiblížil Londýn, přiblížil se opět i steward a tentokrát se zprávou podstatně horší. Kvůli počasí budeme nad Londýnem kroužit 10 minut než přistaneme a právě díky těmto 10ti minutám ten navazující let nestihneme. Ale nemáme se bát, British Airways se o nás postarají a poletíme dalším spojem.

Boj však nadále nehodláme vzdát, doufáme v poruchu filánže i na letadle ve směru do Buenos Aires a utíkáme Heathrowem. Zastaví nás až kontrola u vstupu do terminálu, která uhasí všechny naše naděje. Jsme od letadla příliš daleko a let přes oceán prostě dneska nestihneme.

Dostáváme pytlíčky s pyžamem, poukazy na večeři v Marks and Spencer a nový termín letu o 24 hodin později.

“A vy máte zpáteční let až o 7 měsíců?” ptá se paní za přepážkou.
“Ano, máme.”
“A víza máte?” pokračuje paní.
“Nemáme, neplánujeme v zemi zůstat déle než-li 90 dní. Na tuto dobu víza nepotřebujeme.”
“A máte důkaz o tom, že Argentinu v nasledujících 90ti dnech opustíte?”
“Máme rezervaci hotelu v Montevideu a celní dokumenty ke kontejneru nacházejícím se tamtéž.”
“Rezervace hotelu není dostatečná a na dokumentech ke kontejneru nemáte datum. Já si to ještě ověřím s kolegyní,” říká paní a nám se dělá ouzko.

Už si představuji, jak se potupně vracíme domů, odkud jsme ještě dneska slavnostně vyrazili. Takové krátké trvání naší velkolepé cesty. A co chudák Ládínek tam za louží sám opuštěnej? V Argentině sice nezůstaneme víc než měsíc, ale cestujeme na vlastní pěst, tudíž žádný důkazy o našem pohybu nemáme. Pro aerolinky to teda vypadá, že celou dobu budeme na jednom místě. 60 dní by bylo v pohodě, prodloužení turistických víz o dalších 90 je pro nás garantováno. My se ale zdržíme 7 měsíců a to už aspirujeme na vyhoštění. Náklady za vyhoštění pak platí aerolinky, jenž nás do země přivezly. Skvělý, jsme pár hodin z domova a už by nás vyhošťovali.

Jako dokument o opuštění země budeme potřebovat jakoukoliv jízdenku v rámci 90ti dní z Argentiny směr kamkoliv. Zítra přinést s sebou a radši dorazit ještě o hodinu dřív, kdyby náhodou naše potvrzení bylo zase k ničemu.

Couráme se prodejnou, kde můžeme utratit voucher k večeří a plníme košík pivem a vínem, abychom zahnali chmury. Ty jsou ale ještě větší, když nám indický prodavač oznámí, že alkohol za voucher nepořídíme.

Jedeme zkroušení na hotel, který nám velkoryse hradí British Airways za zpožděný let, objednáváme jízdenky na rychloloď a navazující autobus z Buenos Aires do Montevidea. Jízdenky jsou s naším jménem a čislem pasu, to by mohlo vyjít. Takovou pálku jsme ani nečekali, jedna jízdenka stojí 1400 pesos, což je o něco málo víc korun.

Po téměř probdělé noci kvůli obavám, co s námi bude, máme před sebou celý den zevlování na okraji Londýna. Z pokoje se musíme vystěhovat už ve 12h, v loby je pěkná zima a tak po podivném nedobrém obědě opět jako pozornosti od BA jedeme Uberem do Windsoru okouknout královské sídlo. Londýn je snad jediná země, kde za Uber zaplatíte stejně jako za autobus.

Nachystaní jsme na docela jiné teploty, než pro nás připravil Londýn. Windsor je hezký, ale studený. Hřejeme se v kostele a v muzeu, utrácet peníze po kavárnách se nám rozhodně nechce. Pořád hrozí, že si budeme muset koupit úplně novou letenku, jestli budeme chtít do Jižní Ameriky odletět.

Jak se přibližuje čas odletu jsme pěkně nervózní. Říkáme si, že nic se neděje bez důvodu a včerejší let jsme nestihli, abychom mohli doplnit potřebné dokumenty a nebýt zpoždění, platíme si celý náš nečekaný pobyt v Londýně z vlastní kapsy.

U check-inu se nás ujímá sympatický Mr. Smalltalk. Vybere nám v letadle sedadla, předá voucher na večeři a s úsměvem oznámí, že odbavená zavazadla poletí s námi ve stejném letadle. A dál nic. Volíme taktiku mlčení a na problém “7 měsíců bez víz” proaktivně neupozorňujeme.

Podobně hladce procházíme dalšími kontrolami, nakonec sedíme v letadle a ještě pořád nevěřícně na sebe koukáme. Tak asi letíme. Zřejmě si naší nelegální cesty nikdo nevšiml nebo byla včera paní přehnaně puntičkářská. Nebo to na nás vytáhnou v Argentině…

Nakonec se po nás nechce potvrzení ani v Buenos Aires. Když opomeneme dlouhé fronty na pasové kontrole, procházíme celkem hladce. Naštěstí si naše zavazadla za svůj cíl k prohledání nikdo nezvolil. Máme však jízdenku na loď, která odplouvá za hodinu a půl. Pravda, rezervu jsme měli větší, ale zdrželo nás pořízení místní sim karty, které obnášelo hodně dlouhé seřizování. Vyžádali si ode mě mobil, jak jsem myslela kvůli vložení nové simky. Paní však příjímala a odesílala smsky, u toho svačila a prozpěvovala si se sýrovou pomazánkou na rovnátkách, čímž strávila dobrých 30 minut a telefon mi vrátila se 23mi nepřečtenými smskami ve španělštině.

Přešlapuju v prodejně operátora, která vypadá, že je chvilinku před zavřením, ve skutečnosti ale v plném provozu. Vojta se mezitím prochází před kamerami místních televizních stanic, který tu čekají na postupně se trousící fotbalisty týmu River Plate. Pak jde za mnou se skleslou hlavou. Zjistil, že má prasklý displej telefonu a ten je tedy nefunkční. To je báječný start, když jste na jiným kontinentu teprve první den a čeká vás jich ještě asi 200.

Na informacích zjišťujeme, jak se dostaneme do přístavu. Ten je v centru města, my jsme na jeho okraji. Paní z informací nás posílá ke stánku autobusového přepravce. Ukazujeme čas na jízdence a chceme vědět, jestli je šance autobusem loď stihnout.
“Ne,” kroutí hlavou slečna koukajíc na hodiny za ní.
“A je nějaký jiný způsob, jak se do přístavu dostat?” ptám se.
“Ne,” opakuje slečna.
Kdybychom nestihli loď v čase, který máme na jízdence, můžeme jet další, když si připlatíme rozdíl. To by takovej problém nebyl. Ale další loď jede místo jedné hodiny tři a pak další tři ještě autobusem. To bychom byli v Montevideu pozdě. Už takto máme zpoždění jeden celý den.

Odhodláváme se ke kroku, který bychom jinak nikdy neudělali. Ale zoufále časy si žádají zoufalé prostředky. Odchytneme si letištního taxíka. Konec konců zas o tolik víc peněz než-li autobus nestojí a stihneme s ním loď.

Taxikář je sympaťák, jede jak ďábel a usmívá se, loď prý stihneme úplně s přehledem. Taky že jo! Podává nám bágly, potřása si s námi rukou a odjíždí. Spokojeně kráčíme k celní kontrole. Po Spojeném království a Argentině, překračujeme dnes už třetí hranici na naší cestě – hranici do Uruguaye. Kde, jak se zdá, se museli s cenami zbláznit! Samozřejmě jsme na lodi, kde všechno stojí jako v letadle. Občerstvení teda oželíme.

Kontroluju, jak jsme na tom s hotovostí. A zjišťuju, že poměrně bídně. Ať počítám jak počítám, chybí nám asi 800 pesos. To není možný, někde být musí…Ten taxikář! Využil, že jsme ve spěchu a nedáváme pozor. Čuměli jsme na něj oba a nechali se ošálit. A ještě jsme si podali ruce. Taková školácká chyba. Malý křest ohněm, který způsobil, že odteď už nevěříme nikomu. A možná je to tak dobře.

Sprcha v hostelu v Montevideu, který se stává naším útočištěm na pár následujících dní, je neskutečně uvolňující. Táhnout se v tomhle vedru městem s těžkými krosnami a v pohorkách je zničující, dneska ale už opravdu žádný taxík!

Pozdně-večerní chivito z pouličního stánku je naším prvním dnešním jídlem po snídani v letadle a chutná skvěle. Naštěstí mi v tom parku, kde jsme se rozhodli si večeři sníst, posral holub jenom koleno. Být to ta večeře, asi se psychicky zhroutím. Tak dobrá, Jižní Ameriko, přivítala jsi nás opravdu velkolepě. Doufám, že to hovno je znamení jenom růžových zítřků.

Ľ

Napsat komentář